Avatar: The Way of Water. Vizuální orgie se slabým opakovaným příběhem

První Avatar v roce 2009 vzbudil velký ohlas. Velmi rozmáchle ukázal sílu počítačové tvorby ve filmech. James Cameron se po letech vrací s pokračováním s názvem Cesta vody. Vyrazili jsme na něj s dětmi a zde jsou mé dojmy.

Upozornění: V recenzi prozradím části děje

Vizuál

Po obrazové stránce přináší film vizuální orgie. Textury jsou detailnější a Cameron v některých scénách použil pro zvýšení dojmu z akce High Frame Rate, tedy navýšení počtu snímků za sekundu z obvyklých 25 na 48. Všechno tedy sviští, ať už jde o akční scény nebo až cestopisné záběry Pandory.

Mnohé záběry působí až samoúčelně, zvláště v 3D provedení. Jiné naopak přinášejí pohled, který zažijete v kosmu reálně, jako třeba pohled na planety zdánlivě rotující okolo vesmírné lodi. Točí se ovšem loď samotná.

Po obrazové stránce nelze druhému Avatarovi nic vytknout. Hromada peněz v rozpočtu je na něm vidět, detailech postav najdete i jemné chloupky. Těším se, až takto budou jednou vypadat počítačové hry.

Hodně mě bavily scény, které ukazovaly nápady pro budoucí techniku, ať šlo třeba o roboty stavící budovy nebo ponorky v designu krabů.

Příběh

Po úspěšném odražení zlých Nebešťanů, jak Navi říkají útočníkům ze Země, žije ex-mariňák Jack Sully se svou novou modrou rodinou. Na úvod dostaneme stručnou historii a přehled o potomcích včetně toho, že děti od nejmenších až po teenagery mají jasně definované a trohu šablonovité charaktery.

Idylka ale netrvá dlouho. Hrozba ze Země se vrací.

V první části tak sledujeme relativně snadný vpád opakovaných vetřelců na planetu. Jsou dobře připravení, naopak Navi připravení nejsou vůbec, což mě docela udivilo. Záporáci jsou vlastně ti samí, tvůrci příběhu si zde pomohli trikem se vzpomínkovými implantáty, aby se do hry vrátil hlavní zloun. Pro děj to bude mít i další důvody, jak brzy zjistíme.

Navi kladou vetřelcům odpor a nechybí ani silný odkaz na westerny při přepadení vlaku Nebešťanů. Nakonec ale Sully musí rodinu uklidit do bezpečí k vodnímu klanu. Děj se tak posune do prostřední části.

Tak je pojatá jako mix rodinného teenage filmu a mořského cestopisu. Rodiče ustupují do pozadí a maximum prostoru dostávají děti s jejich problémy. Nechybí láska nebo soupeření s vrstevníky v cizím prostředí. Film tady velmi ubere na tempu. Všechny akce i zde samozřejmě mají smysl pro další děj, kterým je velké finále.

Nebešťané podle očekávání zjistí, kde se Sully ukrývá a přijdou si pro něj. Finální souboj je je strhující, nebojí se sledovat několik linek současně, aniž by to bylo zmatené. Dovolí si i několik fórků k pobavení publika, ačkoliv se jinak snímek bere spíš dost vážně a místy děj záměrně protahuje.

A protože už všichni víme, že druhým dílem to nekončí, tak ani zdánlivě poslední bitva nepřináší smrt padoucha.

The way of water je tedy dějově slepenec všechno, co už znáte. Otevřeně přiznává, že účelem je pobavit a probudit i jisté ekologické zapálení. Jak se mu to daří, záleží na tom, s jakým očekáváním na něj jde.

Hodnocení